Rozhovor s paní Maňasovou v rámci expozice „Okénko do dětství“ 10. – 13.2.2011

Nadšená sběratelka Jarmila Maňasová o své expozici se smíchem říká: Nechodím na klevety. Hraju si s panenkama.
Největší vášní Jarmily Maňasové ze Sehradic na Luhačovicku jsou už osm let panenky. A protože třiasedmdesátiletá seniorka je maximalistka, má jich doma už více než osm stovek a další stále přibývají. „Je jich už plný dětský pokoj i obývák. Když přijde návštěva, musí sedět v jídelně. A přijet třeba na noc, to je nemyslitelné,“ směje se sběratelka.

Příležitost seznámit se s netradiční expozicí budou mít všichni, kteří zavítají od 10. do 13. února do sálu sehradského kulturního domu.
A jak se ke své zálibě milovnice panenek dostala?
„Jednou jsem přišla na návštěvu ke své dceři. V té době byly její holky už větší. Všimla jsem si, že v pokoji leží pohozené panenky. Byly vybledlé a nahé. Vnučky už o ně nejevily zájem, tak jsem si je vzala domů a celé je obšila,“ vzpomíná s úsměvem.
To byl první pár. Co bylo dál?
„No a pak nastala řetězová reakce. Mezi lidmi se rozneslo, že hračky sbírám a začaly se kupit. Spousta krásných kousků se našla na různých půdách. A nevěřila byste, ale k nádherným exponátům jsem se dostala díky sběrnému dvoru v Luhačovicích. Mám tam kamaráda a kdykoliv na nějakou panenku narazí, odloží mi ji. „
Chápu dobře, že kromě garderobiérky děláte svým svěřenkyním i restaurátorku?
Ano. (Úsměv.) Většinou je dostanu bez ruky nebo bez nohy a pak sháním a hledám náhradní díly. (Smích.)
Které z nich si nejvíc považujete?
„Je jí jednapadesát let a je vyrobena ze zvláštního materiálu. Vypadá to jako povoskovaný papír. Je opravdu velice pěkná.
Jak jste k ní přišla?
„Od sestřenice. Ona byla jedináček, takže jí rodiče panenky kupovali. Vlastně ji mám jenom v pronájmu. Sestřenice řekla, abych jí na ni dávala pozor, že si ji možná ještě někdy vezme zpátky. (Úsměv.)“
Dobře. To máme jednu z osmi stovek. Určitě je ještě nějaká, která vám k srdci přirostla víc než ostatní.
„Všechny je mám ráda. Přijdu do pokoje a strávím tam třeba hodinu a jen se dívám a mám radost. Žádnou z nich bych nevyhodila.“
Dáváte jim jména?
„Ze začátku ano, teď už to nejde. (Smích.) Když jich bylo míň, dokonce jsem je i převlékala. Na léto měly letní oblečky, na zimu zase zimní.“
Když se k vám dostane nový kousek, kolik zabere času, než je zařazen do sbírky?
„To je různé. Ale většinou tak dvě, tři hodiny. Mám spoustu oblečků, takže zkouším, co jí bude slušet. Prostě se hraju. Já nechodím na klevety. Raději si hraju s panenkama. (Smích.)“
Je to starost nebo radost?
„Veliká radost!“
Teď připravujete výstavu. Je to premiéra nebo už lidé měli možnost vaši chloubu vidět?
„První výstava byla ve zlínské Baťově vile.
Když bude zájem, budete ochotná půjčit panenky pro další výstavní síň?
„Jistě. Když nepřijdou k úhoně, tak určitě.“


Příspěvek byl publikován v rubrice: Informace. | Počet přečtení: 464x

Komentáře nejsou povoleny.